V Edici Analogonu vyšla básnická sbírka Romana Telerovského Šupinami a umělým chrupem. Knihu můžete objednávat buď na stránkách Analogonu nebo přes distribuci Kosmas.
Roman Telerovský ve sbírce Šupinami a umělým chrupem, v níž shrnuje básnické texty z let 2014–2021, opět rozvíjí svůj nezaměnitelný a osobitý pohled nejen na okolní svět, jeho vnímání, ale především nechává v různých polohách rozeznívat vlastní subjektivitu, stejně jako ty nejvnitřnější motivy, obsese i nepřeslechnutelné samomluvy a podezřelá tápání, jakási ohledávání skutečnosti plné netušených zlomů, tedy ty polohy, které jsou charakteristické pro každou opravdovou poezii.
Telerovského básněmi zcela zákonitě prostupuje i pohled v české poezii poněkud nezvyklý, v němž autor nezapírá, místy naopak nepřímo připomíná, svou psychoanalytickou zkušenost. Neklade si přitom ambice vyjádřit sumu možného, ale spíše usiluje svou vlastní existenci zkřížit se slovy, s jejich asociovanými významy, zpřítomnit to, co možná mělo zůstat skryté, zmapovat, kde se skutečně nachází.
K těm nejpozoruhodnějším polohám sbírky patří zejména básně, v nichž se každodenní situace promění v událost a je celkem lhostejné, zda v banální, uhrančivou, znepokojující, neboť především zůstává jakousi důvěrnou zprávou, která trhá obvyklá pouta každodenního vnímání okolního světa. Některé básně jsou přitom zredukované až na samou málem ohlodanou kost skutečnosti, aniž by přestaly probouzet náš střeh konkrétností, zvláštním humorem, ale i jakousi až potrhlou průzračností.
Jan Gabriel
PŘES ZÁKAZ
Pach olizuje svou siluetu
jako všichni ti otcové
(vycpaný)
přes které už vlaky nejezdí
Na kraji kouřové clony
se zadívám
do dálky kam bys psa nedohodil
Dnes je dovoleno kouřit
HALABALA (ZASUTÉ POKLADY)
Včera tu stála ve dveřích
ta mrtvá dívka co jsem si přivolal a ovšem spal
a křičel a na nože se strachy bral
Předjímám že nohy zesnulému neobují
(a zesnulé neroztáhnou)
POZNÁMKA KE ZKOUMÁNÍ KOUSACÍCH FIXACÍ,
INCIDENTŮ A (PO)TRHLOSTÍ
Hledal bych napříště pohyby myšlení sepjaté s kousáním sáním, ve kterém vězí orální kanibalismus (snad) múza mých básníků… jako kdysi v blázinci s psychotickou Janou K., co naruby si rovnala zuby téměř za každým slovem.
Zuby jsou příčinou, lahodnou postelí. Sedíme na větvi, budeme nahoře, tahati za mraky. Nepůjdu do křesla, ruku mi odnesla, sestřička potrhlá, potká mě za sukní s nohama tam. Břicho má přecpaný. Ty jsi můj nezbeda, strčený zezadu, na babu nehraju. Dej mi sem dva klacky, zazpívám nahatá.
Zajedu hromadu. Kolik máš v posteli, lahodných obětí. Letíme do nebe, jako když umřeli, oni dva právě teď, trhají kolena, zamrzlá jezera. Jednoho vykoupám, druhého zajedu, uprostřed oběda, zítra jíst nebudu, slaměnou nádobu, převrhnu do břicha. Dej mi sem dvě ruce, budeme počítat na hlavě poklopce, pomočím zábradlí, už už se kutálím, v hlavě se prokousám zase jen do sebe.
Vylezu ze země, kopnu se do čela, na konci tunelu, zalezu na střechu. Zakousnu koně. Potom zas pojedu o kousek dál.
Červenou jahodou zacpu ti škvíru, popojdu dozadu. Najednou máme tu zápalnou nit, nikde se nesvítí, jen ranní svit, pohroužen do ticha, pod jazyk strká si včerejší noc. Už se tam nedívám, na konci kolejí vyliju hru.