František Dryje

Uveřejňujeme esej Františka Dryjeho inspirovanou anketou surrealistické skupiny na téma „vlastenectví“.

Za naše barvy (I)

Anketní esej o domově a vlasti a co (z toho) pošlo

Jakou funkci a zkušenost pro váš osobnostní vývoj představují (reprezentovala) slova národ, vlast, vlastenectví?

Jako dítě jsem byl vlastencem. Sotva bych jím mohl nebýt. I když jsem koncem padesátých a počátkem šedesátých let už nemohl být indoktrinován barvotiskovými legendami o naší skvělé, byť pohnuté národní minulosti tak silně, jako generace předválečné. Můj otec (ročník 1920) mi vyprávěl, jak venkovský řídící učitel Polák ve dvacátých letech s nefalšovaným obrozeneckým patosem naléval nevinným děckám s nudlí u nosu do hlavy bubřinu Jiráskových mýtů – podobně, jako „poslední skaut“, na housle hrající obrozenec – hrdinný učitel Igor Hnízdo ve filmu dvou malých českých Felliniů Obecná škola. ZIKMUND, ŠELMA RYŠAVÁ… TA SVINĚ! Až na to, že prý řídící přitom… prskal – „až sem“, jak při jiné příležitosti pravil Vlasta Burian. Ale to je detail.

Na území mé vlasti byl v té době vybudován a vládl nejvyšší a jediný tolerovaný kanál národních vášní, ne snad nějaký láskyplný tolerantní vlastenec, ale regulérní agresivní nacionalista – nikoli buržoazní, leč reálně propagandistický a bezskrupulózně chemicky dopovaný socialistický – vrcholový sport a jeho věrná družka Československá televize s populárními komentátory Karolem Polákem, Vítem Holubcem a dalšími – vesměs čilými agenty StB. První televizor „Mánes“ jsme zakoupili v roce 1960, což pro mě v mých devíti nebyl rok vítězství socialismu v naší zemi, jak říkal prezident Novotný a jak psaly noviny, ani rok přijetí nové, už konečně (!) socialistické ústavy a rozmnožené hlásky es v názvu státu při aktu přerodu ČSR v ČSSR, ale rok olympijských her v Římě a famózní zlaté medaile Evy Bosákové^[1] při cvičení na kladině pro naši-moji (!) vlast. (Legendární Dana Zátopková byla krásně stříbrná, ale to jsem, nevím proč, tak neprožíval.) A když zejména v první polovině šedesátých let Karol Divín či aspoň jeden ze sourozenců Romanových spadli na kluzkém krasobruslařském ledě na prdel, a bylo po medaili – byla to stejně tak celonárodní jako má nejintimnější katastrofa. Kruté vzpomínky! O Závodu míru (ach, Jene Smolíku!), fotbalu či hokeji („Že neměli sebou tanky, tak dostali čtyři branky,“ psali čeští vlastenci v památném devětašedesátém po zdech!) radši nemluvě…

Když jsem v letech sedmdesátých začal pobírat přec jen o koňskou délku větších porcí rozumu, když jsem se seznamoval s konkrétními příklady pojmových určení, jako vlastenčení, fangličkářství, národovectví, xenofobie, národní šovinismus, nacionalismus, rasismus, můj nereflektovaný lidový patriotismus se začal od základu drolit. A ovšem humanistický a internacionální étos fascinujících předválečných avantgard dílo zkázy dokonal. I kdyby to měl být jen sám na dřeň krutý a existenciálně pravdivý dadaismus – není přece co dodávat! Idiocie nacionálně militaristických a nábožensko-geopolitických příčin a apokalyptických vyústění první světové války, slabomyslnost jakéhokoli vlastenectví v kontextu vnitřních sociálních a regionálních antagonismů Rakousko-Uherska, nejen diagnostický génius Haškova Švejka, ale třeba absurdity masových vražd, jichž se francouzští generálové dopustili na vlastních vojácích v bitvách na Sommě a u Verdunu… A tak dále a dále, jo, ano, děte do hajzlu, hoši!

Ve světle těchto dějinných obrazů dostala v mé duši i mysli po čuni především základní zlatá cihla všech vlastenectví a nacionalismů, co jich od devatenáctého století po našem euroamerickém světě běhá, a která se jmenuje národní hrdost. Ačkoli jsem v praxi velmi dobře věděl, co chce onen hypotetický imperativ, znějící ryčně ze všech hlásných trub, vyjádřit (hrdý byl přece i lid kmene Apačů a takoví Velraňáci[2] byli od samého přirození srágory!), nikdy jsem jeho pojmové komponenty nemohl brát vážně. Proč mám být hrdý na to, že jsem Čech? Čím mi má právě češství imponovat? A hlavně jak a čím jsem se o své češství zasloužil? Snad mohu být jakžtakž hrdý na svou píli, na svou případnou odvahu, na svůj kritický úsudek, na svou schopnost empatie, na schopnost potlačovat egoismus a pomáhat bližním, či je aspoň chápat – můžu být prostě hrdý (pyšný?, ale to je hřích, že) na své vlastní schopnosti, na své zásluhy, pokud jsou tak vnímány lidmi, na nichž mi záleží a jichž si z nějakého důvodu vážím. Je však zcela absurdní, abych byl hrdý na zásluhy a schopnosti těchto či jiných druhých, třeba svých-našich předků, kteří možná kdysi cosi cenného dokázali, jen proto, že shodou naprosto náhodných okolností jsem Čech, stejně jako byli či jsou Čechy oni! Blut und Boden?[3] Cožpak již neplatí Jóbova čistá existenciální mantra – jistěže v celku a smyslu vnitřně rozporného – starozákonního mýtu „Nahý jsem vyšel z lůna matky své“? Jak a proč mám být právě já hrdý na jistě fenomenální výkony profesora Heyrovského nebo Emila Zátopka? Co je to za primárně narcisistickou blbost? Dopadne snad skrze mé češství i na mě nezasloužený paprsek slávy a významu? Jediné, co můžu nějak legitimně prožívat jako pozitivní emoci, je potěšení a radost, že někdo, koho znám či jsem o něm slyšel nebo četl, něco takového dokázal, a jeho úspěch mu zblízka či na dálku přát. Ale nárok, že by to měl být Čech a ne třeba Herakleitos z Efesu, Marie-Curie Sklodowská, André Breton nebo Duke Ellington, bezesporu jakýkoli racionální důvod postrádá.

Jenomže stejně jako je člověk ze sedmdesáti procent tvořen vodou, je zároveň nejméně z procent devadesáti tvořen Ne-rozumem. A tak nastupuje silný důvod jiný, důvod subliminální, důvod iracionální: člověk, který mluví stejným jazykem jako já, který se mnou sdílí společný prostor, kolektivní paměť a stejné vzorce chování či obdobné kulturní škály, je mi potenciálně sociálně a koneckonců i instinktivně lidsky bližší, a nemusím ho ani znát osobně (z drtivé většiny právě naopak!). Přesto mám sklon vnímat ho jako soukmenovce – jsme prostě členy jedné, byť dnes již značně virtuální smečky, někde v podloží naší psýchy je zasuta ona elementární sebezáchovná potřeba rodové či kmenové sounáležitosti, jež po tisíciletí naplňuje energetický rezervoár té slavné a člověku co tvoru společenskému k přežití nezbytné sociální koheze. Ano, to jsou základní atavistické předpoklady a atributy národního cítění, ony substráty vnitrodruhové agrese zaručující patriarchálním smečkám zdroje, území a samice (což mimochodem sdílíme i se šimpanzy nebo orangutany),[4] nicméně – je mi líto – ona kategorie jako taková je nejen z hlediska vratkého novověkého humanismu zhovadilá, ale ve své deklarované autonomii značně iluzorní a lživá:

„Pravé vlastenectví vede k pocitu hrdosti na svůj národ. Musíte ale splnit jednu zásadní podmínku. Musíte znát svou národní historii. Ta má své kapitoly – světlé i temné. A pokud je neznáte, můžete jen těžko chápat sami sebe. Nemůžete rozumět svému národu a zemi. Ty světlé kapitoly jsou důležité. Psali je při vzniku republiky českoslovenští legionáři a Tomáš Garrigue Masaryk… […] Vždy platilo, platí a platit bude, že se najdou i tak lidé, kteří budou psát světlé kapitoly do dějin naší země. PROTOŽE VLASTENECTVÍ JE LÁSKA K PRAVDĚ.“[5]

Co říká lhář, řekne-li o sobě, že je lhář? A jsou všichni Kréťané vskutku lháři? Problém není jen v tom, že lidská pravda je pojmově nahlíženo kategorie ze své podstaty relativní – jak věděli už nejen Agrippa Skeptik stejně jako Jakub Deml anebo armáda ve výlučně horizontálních diskursech surfujících postmoderních myslitelů a hlasatelů postpravdivé společnosti –, víme také, že „pravda nevítězí“, že v našem novověkém světě, organizovaném politicky, pravdivé „dějiny píšou vítězové“, ať už jsou jim nějací ti křesťanští či nekřesťanští kněží-ideologové zrovna k ruce nebo ne. Atd. A i kdybychom se nějak rámcově shodli na tom, co jsou a co reprezentují ony „světlé kapitoly“ našich dějin (laskavý kníže Václav, nebo zlý, leč mocný kníže Boleslav? Hus, nebo Žižka?[6] Masaryk, nebo Jaroslav Durych? atp. A když jsme u toho: Pekař, nebo Tesař?), což je z podstaty věci nemožné (!), nutno si zásadně přiznat, že nejen ony světlé, leč stejně tak a možná ještě více i „temné kapitoly našich dějin“ jsou důležité. Pokud dějiny vykastrujeme a nevnímáme například hodnotovou ambivalenci a historicitu husitství, pokud škrtneme Sabinu a celou armádu českých kolaborantů a konfidentů devatenáctého i dvacátého století, diskrétně zamlčíme podíl „naší“ katolické církve na světonázorovém svinstvu Druhé republiky, nepřiznáme si jako národní charakteristiku rozvoj sebepožírajícího stalinského teroru, nebudeme zkoumat poststalinský pragmatický cynismus normalizační moci či dehumanizující demagogii dnešního bezskrupulózního ekonomického a politického neoliberalismu a jeho darebácké české verze (od Viktora Koženého a Václava Klause přes všechny ty tunely a kmotry, amnestie až podnes), anebo zameteme pod koberec hodiny nenávisti a celou orwelliádu českého vlastence – otce Ubu, budovanou spojenými emiráty Tomia Okamury a katolického kléru v čele s monsignorem Piťhou atd. atd. – vytváříme falešný – jak jinak? – národní mýtus, legitimizujeme pravý opak té nabubřelé fráze o „lásce k pravdě“. Lžeme si jako malé zlé děti do všech deseti milionů kapes nesvéprávných bytostí, jejichž náhodným osudem bylo přijíti na svět a pobývati v té krásné, byť právě zvolna beznadějně vysychající kotlině okolo kolem nízké hory na obzoru.

Ale je to samozřejmě složitější: ani povrchní a kýčovitým mytickým barvotiskem ideologizovaný manicheismus smysl základního lidského vzdělání, kritického myšlení a vědění degradujících „pravých vlastenců“, kteří o své pravdě nepochybují, ba ani sebereflektující skepticismus, o němž mluvím, nemohou historickou pravdu pojímat v černobílých konturách prostě proto, že život ani dějiny černobílé nejsou. Nelze přece nevidět, že například válečné hrdinství našich „hochů od Zborova“ nebylo o nic větší a kvalitnější než hrdinství jejich kamarádů, mnohdy doslova pokrevních bratrů, chcípajících na choleru a sněť v zákopech na druhé straně fronty. Ať už to byli Češi k c. a k. mocnářství loajální nebo neloajální, ať prostoduše ctili řád a povinnost, jak jim kázal pan farář, anebo byli z takových konsekvencí řádu a povinnosti znechuceni. Ba dokonce ať to byli třeba Rakušáci od Lince nebo Němci od Řezna. Přečtěme si aspoň toho „krvežíznivého Germána“ E. M. Remarqua – který jen shodou okolností nechcípl na západní frontě, kde „byl klid“. Klid pro miliony mrtvých. Ano, jejich neomluvitelné absurdní smrti padají krom jiného i na hlavy našich „pravých vlastenců“! Jistě, oni i všechny jmenované lidské sorty nebyli ničím jiným než oběťmi jednoho z řady grandiózně idiotských, ideově tradičních, ba tradicionalistických (zabíjeti se vzájemně ve velkém je nanejvýš lidské, je to antropologicky a historicky konstantní fenomén) a zároveň už moderně průmyslových masakrů, jedné mocenské a velmocenské hry, jejíž politický výsledek byl přinejmenším nejistý, vražedný průběh devastující a vyústění fatální. A v té souvislosti je legitimní se ptát, zda bylo opravdu nutné a moudré rakouský „žalář národů“ rozvrátit jen proto, aby vznikl nacionálně fiktivní a politicky nestabilní útvar Československé republiky. Ve zpětném generálsky pobitevním zrcadle viděno, šlo o omyl – sokolské vlastenectví Čechů – „Čechové jsou národ dobrý“ – a jistě co do animální iracionální hrdosti nadstandardních, leč početně nedostačivých Slováků bylo ničím proti roztlemené Valkýře teutonského vlastenectví téměř (s menšinami) sedmdesáti milionů Němců spravedlivě živenému kontraproduktivní Versaillskou smlouvou, jejíž obsah a smysl věru nebyl rytířský – naopak, byl zjevně inspirován arogantním duchem francouzského vlasteneckého kolonialismu: prohráli jste, saláti podřadní, budete navěky žrát z podlahy! To by v tom byl čert, aby frajtr Hitler z takového pekelného hrnce nevyšplouchl!

Zadržte!, volají „praví vlastenci“.

Žádní nějací takoví členové Klubu českého pohraničí, „který dnes představuje nejmasovější českou vlasteneckou organizaci. […] Jsme vlastenci“.[7] Spolek sdružuje bývalé psovody a elitní i prosté branné poctivé zabijáky narušitelů státní hranice a hranic tábora socialismu.
Žádný činovník naší nejstarší demokratické strany ČSSD, který se objímá s ruskými motorkáři Nočními vlky, takto velkoruskými nacionalisty, a slaví s nimi Stalina a jeho vítězství nad – jak se v Rusku říká – fašismem. Když mu mají sousedé takovou profanaci za zlé, namluví své dějinné krédo na kameru: „Já jsem ten špatný, že jsem se postavil na stranu tradice a historie. Za co bych se já měl omlouvat? Za to, že jsem vlastenec?“[8]
Mám snad dodávat, že i ten Tomio Okamura je přímo výstavní kus hovězího vlastence, byť to má s pojmy nedovzdělaně pomotáno? „… fašismus, nacismus, xenofobie, rasismus nebo pravicový nacionalismus se staly dnes záměrně nadávkami pro ty, kdo jsou vlastenci. Přitom nacionalismus můžeme dnes přeložit jako národovectví – tedy to, čemu vděčíme v 18. a 19. století za zformování moderního českého národa, které vyvrcholilo vznikem ČSR. V tomto ohledu nemůže mít nacionalismus negativní význam, jelikož mít rád svůj národ a zemi je legitimní a většinová idea.“[9]

No, dalo by se v takových z prdele vlasteneckých demonstracích pokračovat hodně dlouho. Ale to přece nejsou ti praví, hlasem trubným namítnou nám ti opravdu praví. Praví jsme my. My víme, že pravá historická pravda může být jen jedna (!), my ji známe, my četli Hovory s TGM, a tedy víme, že:

TGM: Opravdová láska k národu je věc velmi krásná; u slušného a čestného člověka rozumí se sama sebou; […] Humanita nevylučuje ani neoslabuje lásku k národu; mohu, ba musím milovat národ svůj pozitivně, ale nemusím proto nenávidět národy jiné. Pravá láska se nedokazuje nenávistí, nýbrž jen láskou. Člověčenstvo je souhrn národů, není něčím mimo národy a nad ně. Humanita, láska nejen k sousedům, nýbrž k člověčenstvu – jak si mám to lidstvo představit konkrétně? Vidím chudé dítě, kterému mohu pomoci – to dítě je mně lidstvo. Obec, se kterou nesu její starosti, národ, se kterým jsem spojen jazykem a kulturou – je lidstvo. Lidstvo prostě je větší nebo menší úhrn lidí, pro které fakticky, skutkem a ne jenom slovy můžeme něco dělat. Lidskost není v tom, že horujeme o celém lidstvu, nýbrž v tom, že jednáme vždy lidsky. Žádám-li od politiky, aby sloužila člověčenstvu, neříkám tím, aby nebyla národní, ale aby byla spravedlivá a slušná. To je všecko. / Ani jako jedinci, ani jako národy nejsme tu jen proto, abychom naplňovali své účely sobecké. Národ, který by žil jen pro sebe, byl by stejně ubohý jako člověk, který by žil jen pro sebe. Bez víry v ideje a ideály je život jedinců i národů jenom živořením.

Karel Čapek: To je ovšem politické krédo idealisty.

TGM: Kdepak, panáčku: realisty, ve filosofii i v politice. Politicky mně realism znamenal: neztrácej se ve vzpomínkách na slavnou minulost, usiluj o slavnou přítomnost; nedrž se jen hesel a slov, ale věcí, neboť pak můžeš věci zlepšovat a dávat do pořádku; nelítej v oblacích, ale drž se své země, je nejjistější a nejnepochybnější. Ať čemukoli sloužíš, drž se reality –

KČ: Jenom reality?

TGM: Ano; ale realitou je přece i duchovost, duše, láska, mravní řád, Bůh a věčnost. Teprve s nimi žijeme plný život v plné a celé skutečnosti, ať jde o život jedince nebo dějiny národů. Teprve ten plný život je bez vnitřních rozporů, teprve takový život má pravý a jasný smysl – a je životem šťastným.[10]

Těžko implikovat, že TGM, který tak unikátně čestně odmítl heroická falza Rukopisů, usilující v – očividně (!) – dobrém úmyslu o zvýšení vlasteneckého kreditu a aktivního národního uvědomění, docela kecá, že balamutí svého věrného pragmatistu Čapka, jehož si mimochodem prý až tolik nevážil. A že tedy skrze čapkovské péro, nesporně v prospěšné a mysl kultivující intenci nedosažitelného ideálu, „vychovává“ tatíček i lid sprostný – předhazuje mu idealizovanou a nerealistickou mantru, jíž se na věčné časy vítězně zaklínají nejen naši „praví“ vlastenci: „Humanita nevylučuje ani neoslabuje lásku k národu; mohu, ba musím milovat národ svůj pozitivně, ale nemusím proto nenávidět národy jiné.“ (Obdobný ušlechtilý postulát po letech bez známky červeně ve své plastické fantomasí tváři vypouští z úst i autoritářský imperiální dobyvatel, velkoruský nacionalista, KGB-car-křesťan, Vladimir V. Putin. Inu, éter snese všechno.)[11] Masaryk idealista je přesvědčen, že „z lásky k bližnímu, ze synovství božího plyne demokratism, řekl bych, pravý“.[12] Ovšem realista v Masarykovi ví, že suverénní stát ve střední Evropě se prostě bez konkrétního energetického generátoru sociální sounáležitosti neobejde. Donedávna to byla náboženská víra, křesťanství, jehož jménem se nadšení i méně nadšení lidé pobíjeli po tisících, ale to je minulost, teokracie se přežila a církve jsou zdiskreditované a odstavené, jejich mocenské ambice sice notorické, ale prošlé. Co zbývá? Inu novodobý nacionalismus[13] vzešlý z historických turbulencí devatenáctého století, toho je – jak vidno – všude kolem i u nás doma dost a dost. Je to samozřejmě dobrý sluha, ale zlý pán, univerzální humanismus – o nějž Masarykovi v skrytu jeho vizionářské duše přese všechno šlo a jejž ne zcela osvíceně odvozoval plně z univerzalismu křesťanského – bys v politickém, národními vášněmi zoraném silovém či zorném poli pohledal. Čechů je málo, přizvěme Slováky, vždyť slovenština je

přece nářečím češtiny, že – konstrukt národa československého je na světě. Je přece přirozené milovat svou vlast, svůj (hypotetický) národ – a založit na této atavistické potřebě vlastní suverénní stát. Dělá to tak kdekdo, kost byla hozena, bojujte za ni, legionáři hrdinní! Jenomže je tu obtíž: nelze milovat vlastní národ, bojovat za jeho právo na vlast ve válce, a přitom nemuseti nenávidět národy jiné. Ony či spíše jejich ve statisícihlavá zubožená stáda proměněné lidské výhonky jsou přece našimi nepřáteli, ony nám brání v národním sebeurčení – oni Němci, oni Rakušané, oni k císaři loajální Češi! Hrr na ně! Naše válka je spravedlivá, masakrujme ve jménu lásky k vlasti! Ano, máte-li vést válku efektivně, nejen že nemůžete milovat příslušníka jiného národa, který na vás míří strojní puškou a právě vám odstřelil kamaráda, ale naopak, musíte ho setsakramentsky nenávidět. Ovšem… známý – až srdceryvný – příběh „vánočního příměří“ na západní frontě z roku 1914, jež vojáci britské a německé armády (nikoli francouzské, tam holt byla tisíciletá tradiční nenávist vůči Frickům, příliš sousedním konkurentům v boji o geopolitický žvanec, v lidu zažraná až do morku patní kosti) masově uzavírali dokonce i na dobu několika dnů vzdor zákazům vlastních generálů, zpívali koledy a vzájemně se obdarovávali, dokonce absolvovali i fotbalové utkání, svědčí o tom, že i jiný než nacionální úhel světonázoru je možný – byť dozajista z pouště zaznívající. Jistý M. Percy, příslušník westminsterského střeleckého pluku britské armády, to zhodnotil slovy:

„Oni [Němci] jednali v celé záležitosti [vánočním příměří] skvěle a projevili hromadu dobré vůle. Teď mám na Němce úplně jiný názor. Obě strany po sobě znovu začaly střílet a znovu jsou nepřáteli na život a na smrt. Není to zvláštní?“[14]

Nemyslím, že by Masaryk při svém vzdělání nevěděl, že vlastenectví a nacionalismus nelze oddělovat, že to jsou spojité nádoby, že jeden bez druhého nepřežije: nacionalismus je vlastenectvím bazálně ideově a emocionálně vyživován a ospravedlňován,[15] a naopak, nacionalista bojující působí jako účinný a všudypřítomný bodyguard láskyplného bezbranného vlastence: Zabili jste mi strejčka, tady máte přes držku! Ale idealista v zakladateli Československé republiky (a to měl Čapek pravdu) se domníval, že bude možné ten šimpanzí atavismus ukočírovat, že národy přece musejí nahlédnout do očí bijící racionální argument, že tu nejsou jen proto, aby „naplňovaly své účely sobecké“. (Své „národní zájmy“, jimiž se tuzemští demagogičtí manipulátoři i prostovlasí političtí pitomci zapřísahají dodnes, dnes a denně ad nauseam.) Inu povětšinou věru nenahlédnou, snad někdy, na čas, zejména pokud je ohrožuje ještě větší obluda, než jakou mají doma na dvoře a již si ani neuměli představit – taková eklhaft mytická stvůra, do jaké například nabubřel během pouhých dvaceti let legitimní nacionalismus německý…

Naše dnešní západní politická krize a pravděpodobný brzký rozpad kýžené humanistické státnosti, o niž měl a masarykovským rozumem viděno mohl usilovat a ji reprezentovat nadnárodní projekt Evropské unie, budiž nám nejnovějším zplihlým důkazem. Skeptický „nemasyrykovský“ rozum ovšem varuje: ukazuje se stále přesvědčivěji, že ona vítězná ekonomicko-politická globalizace z principu vždy generuje a zaručuje sílící autonomní sféru moci v jednoduchých statistických či právních a politologických souřadnicích neuchopitelných nadnárodních korporací, jejichž zájmy jsou v daných strukturách implicitně (nezničitelně tekutě) integrovány a garantovány. Efektivita státní moci, sofistikované stání zřízení i jeho takzvaný demokratický status jsou komponenty stále marginálnější, respektive stávají se aktivními, ale daleko spíše pasivními nositeli a vykonavateli prakticky hypostazované vůle k moci nadnárodních korporací a plovoucích celků celosvětového Superkapitálu, roztančeně variabilními a plně flexibilními hracími kameny jeho samopohybu.

A tak můžeme onu dnešní znovuzrozenou, animální esencí člověka živenou rakovinu nacionalismů, s níž si politologové nevědí rady a již sledujeme jako sílící kalnou řeku-potopu rozlévající se po celé Evropě a v obou Amerikách, vnímat i jako afektivní bazální reakci nahých opic na takto odcizené, globalizované trendy ekonomické a sociálně-politické sebeorganizace. Že jde o reakci v pravém smyslu slova anachronickou, neproduktivní a reakční, netřeba dodávat. A tak, ačkoli se nacionalismus a vlastenectví jako bytostně lokální fenomény paradoxně stávají silovou součástí a reprezentativním výrazem globálního trendu, neznamená to, že jsou méně nebezpečné a lidskou bytost degradující. V tomto smyslu se toho od třicátých let zas tolik nezměnilo: ona se slzami odhodlání v očích opěvaná, elementární sebekritiku postrádající národní hrdost co bytostný atribut každého pravého vlastenectví rodí a buduje novodobé sociální předpeklí – její prvorozený a zákonitý syn křtěný co nacionalismus jakékoli provenience je pak už radostným, všepohlcujícím a všenápravným peklem samým.[16] Máme sklon považovat obehraný, leč stále děsivý příklad nacionalistických vzepětí, jaká ztělesňoval německý nacismus, za příliš excesivní a v dnešní době stěží reprodukovatelný. Jenomže proč vlastně? Je snad lidstvo chytřejší, než ve třicátých letech?

Ale jedno vysvětlení tak nepřirozeně dlouhého, více než sedmdesátiletého míru v Evropě přece jen existuje. Jmenuje se BOMBA. Není žádným tajemstvím, že třetí světová válka mezi někdejšími imperialisty z Wall Street a tábority míru a socialismu, a mezi dnešními po sobě štěkajícími, tu více tu méně autoritářskými a liberálně-demokratický status různými způsoby popírajícími či znásilňujícími státy na východ (Rusko, Čína) i na západ (americký Trumpland a jeho současné evropské předobrazy i vbrzku budoucí klony) od ráje nepropukla právě pro „zadržovací“ sílu potenciální atomové apokalypsy. Byla-li by rozpoutána, smetla by totiž do pekelné kloaky všechny – hodné (my) i zlé (voni), včetně generálů, prezidentů, premiérů, ba i ono pověstné 1 % vlastníků vlastnících 82 % světového bohatství. A… – to tedy prrr! Mír je tak garantován obyčejným lidským strachem mocenských elit o vlastní řiť, bez ohledu na jejich rétoriku, nikoli primárně nějakou záhadnou demokratizací a humanizací jejich myšlení, jak by si chtěl namlouvat nějaký takový dnešní Masaryk. Nám ostatním nezbývá, než abychom se naučili mít rádi bombu, jak nám ostatně už před lety doporučoval Peter Sellers. Pokud pochyby přetrvávají, postačí začíst se do teprve pětadvacet let starých dějin krvavého rozpadu Jugoslávie. Je to za rohem.

Tak či tak, jedno je jisté: naši poctiví, árijští i neárijští euroameričtí nacionalisté si věru nemají s muslimskými džihádisty co vyčítat… Zplynovat a spálit miliony bližních v pecích, zbourat letadly Manhattan, zmasakrovat obyvatele Lidic, lynčovat stovky německy mluvících sousedů při „divokém odsunu“, povraždit kolem osmi tisíců bosenských mužů a chlapců v Serbrenici nebo vyhodit do vzduchu či postřílet pár desítek jinověrců a bezvěrců někde v pařížském nočním klubu či v londýnském metru – rozdíly mezi těmito skvělými výkony hrdého národního či náboženského cítění jsou čistě kvantitativní a technické.

Nejen tedy, že má národní hrdost zašla z rozumu na úbytě, nejen, že nejsem pyšný na své češství – ale ani se za ně nestydím. A ovšem že jsem nemiloval žádného, tím méně současného prezidenta, ale ani za ně – akvarelově nudné Narcisy, jednoho jako druhého – se nehanbím. Opravdu nemůžu a neodpovídám za to, co dělají a říkají – já je neporodil, nevychoval ani nevolil. Já tento zbytný politický institut, tento nelegitimní anachronicky fantomatický symbol státnosti vskutku ignoruju a nepotřebuju a koneckonců nikdo z nás. (Snad kdyby byl virózou stižený Zeman ty korunovační klenoty tenkrát skutečně poblil, mohli bychom si říci – je to pašák, ten náš prezident! Ale kymácení, skelný pohled a pěna u úst – to umí každej!)[17] Smysluplná institucionální dělba moci se bez této ústavní veličiny snadno obejde – viz Velká Británie (co značně rozklížená kolébka demokracie), a vůbec státy Commonwelalthu, Španělsko atd. Prezident jako takový není ničím více – Masaryk promine – než dalším slepým evolučním střevem v těle povětšinou velmi utopické, snově hypotetické státnosti, již jsme si zvykli vzývat jako demokratickou.

Drobný exkurs: novodobá liberální (ústavní) demokracie jakožto reálně fungující a k osvícenským principům humanismu se vztahující státní režim a forma vlády (zahrnující svobodné volby, politickou pluralitu, dělbu a vzájemnou nezávislost mocí, suverenitu Ústavy a Základní listiny práv a svobod a další politicko-právní instituty) v plném slova smyslu neexistuje! Existuje jen a pouze jako ideový model, teoretický konstrukt, jemuž se ty či ony státní organizace více či méně blíží. Což ovšem není nic nového, otřepaný Churchillův bonmot o nejlepším ze špatných uspořádání společnosti relativní kvalitu demokracie pojmenovává vcelku adekvátně. Můžeme poukazovat na slabiny liberálně-demokratického modelu, například na systémově formální a nikoli reálnou garanci tzv. sociálních práv (jak věcně namítali humanističtí marxisté a demagogicky pořvávaly jejich antihumanistické stalinské a poststalinské karikatury) anebo na selhávající funkce liberálního principu sine qua non ochrany (jakýchkoli!) menšin.[18]

„Mezi jevy, které ve svém komplexu přispívají ke krizi liberální demokracie a jejichž podstata přímo pramení z vnitřních tenzí liberálně-demokratického uspořádání, můžeme řadit zejména negativní sociální důsledky kapitalistické ekonomické formy liberálně-demokratických společností, otázky krize identity, sociální koheze a pocitu sounáležitosti liberálního individua, či veskrze demokratický problém omezování vlády většiny prostřednictvím expanze ryze liberálních institutů jako například lidskoprávního diskursu.“[19]

Jenže je to horší: na rozdíl od takové poctivé diktatury, teokracie či oligarchie (oligokracie) atd., kde jsou veřejně cinknuté mocenské karty rozdány zcela jasně a transparentně, demokracie má v sobě zakódovánu skrytou esenciální chybu, klasickou logickou aporii, elementární sebepopíravý princip. Výchozím předpokladem funkční demokracie je totiž krom jiného všeobecný demokratický konsenzus, tj. stav, kdy se všichni účastníci demokratických procedur ztotožňují s předem danými pravidly, akceptují je, dodržují a v jejich rámci disciplinovaně prosazují vlastní partikulární zájmy.[20] Jenomže to je iluze, Masaryk Nemasaryk (Havel Nehavel, co pokus o hříšný a poněkud plebejský masarykovský remake). Egoistický mocenský zájem – i když víme, že se nemusí zákonitě prosadit vždy a všude (a také ne se stejnou intenzitou) a že se zjevuje v různých kamuflážích – nese nikoli nahodilý, ale esenciální potenciál zneužití pravidel, který – jak se ukazuje – je antropologicky konstantní, „nadcivilizační“ a nelze jej eliminovat žádnou výchovou či školením. Statistiky a výsledky sociálně psychologických experimentů a modelací jsou neúprosné. Přitom nejde o nelegální porušení normativního konsenzu jednotlivcem či skupinou jednotlivců, jež je možné korigovat prostředky legitimní státní represe jako v případě obecné kriminality. Jde o konstrukční systémovou vadu: demokraticky generovaný mocenský status nelze od určitého stupně (legitimace nadpoloviční většinou) jako takový systémově garantovat. A nemusíme být přímo sociálními darwinisty jako všichni ti malí i velcí věrozvěsti (z)dravého spásonosného Kapitalismu, abychom nahlédli, že demokraticky zvolený ne-demokrat, který následně demokracii institucionálně destruuje, prohlásí černou za bílou a naopak, a to vše zneužije ku svému prospěchu, je úkaz v našich zeměpisných šířkách poměrně četný, v nejrůznějších klonech a stupních intenzity čile prosperující a zejména nevymýtitelný. (Od hnilobně brutálních Adolfa, Džugašviliho či [malého, ale našeho!] Klémy k měkčím a mezerovitějším verzím takového Bushe juniora či dnešního „zvířecího“ Donalda anebo třeba k cynicky machiavelistickému post-liberálovi Viktoru Orbánovi a jiné více. O Potěmkinově „demokraticky“ zvoleném Putinu nemluvě.)

Co s tím? Guru moderního liberalismu Karl Popper popisuje jedinou možnou profylaxi vůči tomuto paradoxu demokracie (on mluví o „otevřené společnosti“) opět – jak jinak – jako paradox:

„Méně známý je paradox tolerance: Neomezená tolerance musí vést k zániku tolerance. Jestliže uplatníme neomezenou toleranci i vůči těm, kdo jsou netolerantní, jestliže nebudeme ochotni bránit tolerantní společnost proti netolerantním lidem, pak budou tolerantní lidé zničeni a s nimi i tolerance. – Touto formulací nechci například říci, že bychom měli vždy potlačit netolerantní filosofie; dokud jim můžeme čelit racionální argumentací a držet je na uzdě pomocí veřejného mínění, bylo by potlačení zajisté krajně nemoudré. Měli bychom si však podržet právo je v případě nutnosti potlačit dokonce i silou; může se totiž snadno ukázat, že nejsou ochotny se s námi setkat na úrovni racionální argumentace, nýbrž že budou odsuzovat veškerou argumentaci; mohou svým stoupencům zakázat, aby racionální argumentaci naslouchali, protože je klamná, a naučit je odpovídat na argumenty pěstmi či pistolemi. Měli bychom tedy ve jménu tolerance požadovat právo netolerovat netolerantní.“[21]

Ano, to je hezké, děkujeme, neodcházejte! Dobrý muži… Jenomže co dělat, když se veřejné mínění již ocitne v područí nějakého takového vychcaného goebelsovského intoleranta, tak jako zde a nyní, a „my“ (demokratická většina nás) už jsme si ho zvolili, abychom ho měli? Argumentace takového – navíc ne vždy zcela černobílého – sofisty nebývá jen a jen čiře iracionální, ale zpravidla je dílem racionální, větším dílem poctivě demagogická a jen tu a tam regulérně idiotská. Implikace takové ne-exaktní světonázorové směsi jsou vskutku tekuté a obtížně „popperovsky“ vyvratitelné nejen v pouliční, ale zejména v obludně nad-ubuovské sociálně zasíťované praxi (Facebook, Twitter, hoax, fake news, cynicky manipulativní i ryze hospodsky kreténské alternativní zdroje, nejrůznější trollí hyperstruktury a dna nemající žumpa internetových „diskusí“ atd.), která dnes většinově utváří ono kýžené veřejné mínění, ale i na úrovni čím dál iluzornějšího, krizemi kritérií prostoupeného (tzv.) racionálního diskursu, který, jak jsme si řekli, už výrazně pozbyl aury někdejší osvícenské autority a navíc už téměř jedno století „není jen jeden“… Bůh ochraňuj krále! Anebo také: „Letící šíp – čím dál více… stojí!“ (Konec exkursu.)

To všechno, co tu zaznělo, samozřejmě neznamená, že slovo národní máme či musíme škrtat ze slovníku. Rezervujme si je však jen pro úzký profil jazykových a kulturních aspektů a produktů, folkloru, specifických forem pokleslé komerční kultury, subkultur, sdílených a jedinečně specifikovaných kulturních vzorců chování a myšlení, jazykových idiomů a lexikálních či syntaktických specifik, některých aspektů literatury, poezie, divadla, filmu atd. Chápejme tedy pojem národ a národní identita jako specifický typ a výraz lidské kolektivní identity, jako konglomerát dílčích charakteristik a primárně fenomén kulturní či kulturně-antropologický[22] – ať už jej vnímáme a pojímáme jako zábavný či únavný. Jako takový jej podrobujme permanentní etnologické, sociálně-psychologické či prostě oborové kritice – českost jako kritérium kvality („Co je české, to je hezké!“) je v takovém pojetí zcela nepoužitelná, komická, ba degradující. Tradici, jejíž většinová interpretace nejen může, ale nakonec vždy bude „značně ideologická a manipulativní“, neslavme, neuctívejme, ale permanentně kritizujme a znovu a znovu obnovujme[23] v konfrontaci s podněty tryskem proudícími po staletí až podnes z celého dosažitelného světa. S kulturou Dogonů, stejně jako s poesií Rimbaudovou, se žalozpěvy environmentálních žalů, s géniem Freudovým a jeho tisícihlavým potomstvem, s humanismem Buddhovým i se sarkasmem Alfreda Jarryho, Woodyho Allena nebo Sachi Barona Cohena… Doplň si každý sám tu odvěkou nekonečnou síť bytostného – ani jen suše racionálního či animálně iracionálního, ale obě sféry lidské duše slučujícího… surracionálního – poznání-vědění, lidské intersubjektivity jakožto substrátu i rezultátu vpravdě univerzálního bytí…

Ze slovníku politického bych ovšem slovo národ vyškrtl rád (kdybych měl tu pravomoc), neboť po mém soudu oblasti politické daleko hlouběji konvenuje pojem společenství, společnost, v nejhorším tedy a dočasně (!) stát (anarchisti prominou) jako servisní, nikoli občanům, společnosti nadřazená mocenská instituce.[24] Ale to už stojíme všemi čtyřmi na půdě racionalistické utopie, neboť stát v našich poměrech jen tak neodumře, ale bude až do onoho dnes již sotva odvratitelného civilizačního (geopolitického, environmentálního…) kataklysmatu naplňovat sebeospravedlňující koncept organizovaného násilí a bude podřízen nikoli „ideálům humanitním“, nýbrž tomu nejtupějšímu pragmatismu ze všech pragmatismů myslitelných – pragmatismu ovládání a profitu.[25] Pragmatismu elit – a dnes (!) snad ještě více devastujícímu a vposled zcela paradoxnímu novomaloměšťáckému pragmatismu vrstev lidových, vrstev ovládaných a exploatovaných. Vratislav Effenberger nahlíží (v roce 1976) tuto sociální množinu velmi skepticky, a zavádí pro její označení takový nepěkný, byť zřejmě dosti výstižný pojem: „fodbalové čuráctvo“!

„A fodbalové čuráctvo, ti hodní, přitroublí neotesanci, vyfintění ochlupením kotletek a hovínkem knírku na naducaných tvářích, tak dotěrní nad půllitrem nasládlé břečky ze setrvačnosti nazývané pivem, tato nemehla kutilsky šikovná, komunikující mezi sebou už jen vzájemností drobných zlodějin a kurváren, představuje druhou část soudobé populace, vyprodukované agonií dožívajícího civilisačního cyklu.“[26]

Zda je taková klasifikace stále adekvátní, zda nějak rozumně integruje také ideu přirozeného lidového vlastenectví, o níž tady vedeme absurdní a redundantní rozpravu, posuď opět každý sám – já bych to viděl na těch 90 : 10. Pro nás, pro naše (!) barvy…

[1] Mimo jiné protagonistka novovlnného dokumentu Věry Chytilové O něčem jiném (1963); na olympiádu do Tokia (1964) ji už papaláši nepustili.

^[2]Čti nebo stahuj: Knoflíková válka (1962), francouzský film režiséra Yvese Roberta podle stejnojmenné knihy Louise Pergauda z roku 1912. Ač my vnímáme zejména ono filmové zpracování spíš jako idylickou post-neorealistickou komedii se sociálním podtextem, román svým způsobem evokuje i mrazivě anticipační předobraz té slavné Velké války světové, která stála za humny.

[3] „Alain Badiou interpretuje známý výrok Friedricha Nietzscheho ‚Staň se tím, kým jsi!‘ ve smyslu ‚Opusť svou identitu!‘ Odmítá tak fašisticko-identitární výklad té věty jako příkazu ‚Vyslyš volání krve, obětuj se za svůj původ!‘ Teprve volbou nepokrevní a nepůvodní identity se člověk stává tím, čím je. Základem všech práv v liberálním státě je právo opustit svůj původ, ne povinnost povýšit ho na posvátné pokrevní pouto.“ (Václav Bělohradský, „Bez nostalgie“ (2005), in: Zbyněk Vlasák a Štěpán Kučera (eds.), Všechno nejlepší, Druhé město, Brno 2018, str. 498)

^[4] DD: Co formuje český národ? Způsobem, který třeba nemusí pro nás vypadat úplně dobře? / Ivan M. Havel: Já bych řekl, že už Vaše otázka demonstruje, že to považujeme za nějak důležité, že jsme český národ. Odtud je cestička k nacionalismu, což už je pejorativní výraz. A od toho je dlouhá cestička k něčemu, co může v nás být dokonce zakódované. To je odpor k cizí tlupě. Už orangutani a šimpanzi, když žili v tlupách a když se blížila cizí tlupa, byla nepřátelská. V tom smyslu je to přirozené. Že člověk si chce chránit své území. („Havel: Mysleli jsme si, že komunisté rychle vymřou…“, rozhovor Daniely Drtinové s I. M. Havlem, DVTV, 25. 10. 2018, https://video.aktualne.cz/dvtv/havel)

^[5] Václav Marhoul, Vlastenectví není hopsání na stadionech, je to odpovědnost a láska k pravdě, DVTV Apel, 26. 10. 2018 (https://video.aktualne.cz/dvtv/marhoul /)

[6] „Jsme národ Žižkův a Prokopův, nebo Husův a Komenského? Naše osudná nestálost a kolísavost mezi krajnostmi táboritskou a bratrskou.“ (T. G. Masaryk, Česká otázka. O naší nynější krisi. Jan Hus. Státní nakladatelství, Praha 1924, str. 229)

[7] „Nenecháme se umlčet“, 12. 6. 2017, www.klub-pohranici.cz.

[8] „Jaroslav Foldyna hájil Noční vlky“, 7. 5. 2018. https://tv.idnes.cz/jaroslav-foldyna-hajil-nocni-vlky…

^[9] Tomio Okamura: „Vlastenectví, pravicový nacionalismus, neofašismus“, 27. 1. 2016, dostupné na www.tomio.cz.

[10] Karel Čapek, Hovory s TGM, Čs. spisovatel, Praha 1969, str. 272–273.

[11] „… co se týká Ruska, je velmi důležitý pocit patriotismu, národní identity, což se v některých zemích vytrácí. Jejich škoda. My to máme v sobě, u nás to je v srdci – láska k vlasti,“ prohlásil Putin. Na konci svého vystoupení citoval slova Dmitrije Lichačeva o patriotismu. „Patriotismus se zásadně odlišuje od nacionalismu. Nacionalismus je nenávist k jiným národům. A patriotismus je láska ke své vlasti,“ připomněl Vladimír Putin za potlesku účastníků fóra médií. (Projev V. Putina na fóru médií Všeruské národní fronty v Petrohradě, 7. 4. 2016, cit. dle www.novarepublika.cz, 8. 4. 2016.)

[12] Karel Čapek, op. cit. str. 261.

^[13] „Snaha odhalit hlubší důvody nesporného vlivu ideologie může vést k tomu, že v ní budeme spatřovat, jak to už tři století dělá politická filosofie a sociologie, analogii k náboženství. Tím z nacionalismu a vlastenectví činíme jedno z náboženství, ne-li jediné náboženství moderní doby… národní identita více či méně integruje formy identity náboženské, nakonec ji ideově nahrazuje a nutí, aby se sama ‚nacionalizovala‘.“ (Étiene Balibar, Národ jako forma: dějiny a ideologie, 1997, in: Miroslav Hroch (ed.), Pohledy na národ a nacionalismus: Čítanka textů, Slon, Praha 2004, str. 226, 227)

[14] Cit. dle Mgr. Maroš Melichárek, Ph.D., „První světová válka, fotbal a Vánoce“, leden 2014, dostupné na: www.researchgate.net

[15] „Nacionalismus má charakter doktrinální, zahrnuje v sobě přesvědčení, že národ je základním principem politické organizace. Patriotismus dodává tomuto přesvědčení citovou podporu, a je tak podložím všech forem nacionalismu. Hobsbawn tvrdil, že víra v historickou kontinuitu a kulturní čistotu je vždy mýtus, nadto mýtus vytvořený samotným nacionalismem. V tomto smyslu jsou tedy národy produktem nacionalismu, nikoli opačně.“ Andrew Heywood, Politické ideologie, Praha 2005, str. 166.

[16] Vedle toho, že politologie zásadně odlišuje relativně kladně konotovaný nacionalismus občanský a víceméně záporně stigmatizovaný nacionalismus etnokulturní, nelze tuto doktrinální problematiku zjednodušovat jen do polarizovaných, černobílých opozic: „Nacionalismus vznikal za značně rozmanitých historických okolností: formovala ho nejrůznější, často protichůdná kulturní dědictví a byl využíván v zájmu značně široké škály politických cílů a záměrů. Projevuje se však v něm i schopnost splývat s dalšími politickými doktrínami, absorbovat je, a tudíž také vytvářet řadu konkurujících si nacionalistických proudů: – liberální nacionalismus – konzervativní nacionalismus – rozpínavý nacionalismus – protikoloniální a postkoloniální nacionalismus.“ (Tamtéž, str. 167, 168.) Atd. Můj výklad však vychází z napětí mezi konvenčním masarykovským pojímáním kulturně a jazykově založeného fenoménu rodnou hroudu milujícího vlastenectví (patriotismu) a agresivní politické doktríny nacionalismu.

[17] Týká se každoročního národního rituálu, který se jmenuje „odemykání korunovačních klenotů“ – symbolů české státnosti. V roce 2013 proběhl poněkud nestandardně, jak spekulovala média a jak vposled shrnul jeden z čelných politiků: „‚Jsou chvíle, kdy si politik nemůže dovolit přivodit virózu a namazat se jako ruský mužik,‘ uvedl první místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka. S virózou prezidenta je to podle něj jako s císařovými novými šaty. Všichni podle Jurečky vědí, že Zeman byl opilý. Ve Svatováclavské kapli se při vyzvedávání klenotů podle prvního místopředsedy lidovců potkaly symboly české státnosti s opilostí a lhaním.“ 10. 5. 2013 (https://zpravy.idnes.cz )

[18] Mezi koncepty původního euroamerického liberalismu a novodobé demokracie panuje napětí, které je ovšem státotvůrci projektováno jako obapolně produktivní. Což reflektují i někteří soudnější myslitelé tradicionalističtí, například: „Jsem si zcela jist, že program liberalismu je nám vcelku bližší než program demokracie. Toto dědictví antiky. Ústící v ostrakismus. Neboť demokracie je vládou většiny, zatímco liberalismus je ochranou menšin. Každý z nás je koneckonců minoritou. Nebo jinak: Zatímco demokracie je smysluplnou formou anakratického nastolení politické funkce, pak liberalismus drží pod krkem výkon této funkce, který se musí dít, ať chceme nebo nechceme, katakraticky“ (František Vodák, Abendland aneb Legenda o posedlosti, Orbis, Praha 1991, str. 38). Vodák zde používá anachronickou terminologii sociologa J. L. Fischera: „… rozlišení společenských systémů anakratických (ustavování politické funkce zdola) a katakratických (ustavovaných shora), jež bylo možno chápat také jako implicitní polemiku s totalitními systémy jako vyvrcholení a završení ‚anakratismu‘.“ (Srov. Sociologická encyklopedie, ed. S. Nešpor, SÚ AV ČR, www. encyklopedie.soc.cas.cz.)

[19] Helena Hofmannová, Karel Řepa, „Lhostejná demokracie“ a neliberální politika, Právnické listy, 1/2018, str. 4.

[20] Masaryk idealista a nositel zbožné berly hypotetického imperativu volá: „Demokracie pravá, založená na lásce a úctě k bližnímu a k bližním všem, je uskutečňováním božího řádu na zemi. Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsáno v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu.“ (Karel Čapek, op. cit., str. 261)

[21] Karl Popper, Otevřená společnost a její nepřátelé, OIKOIMENEH, Praha 1994, str. 251.

[22] „Z hlediska času není pro formování pocitu sounáležitosti nejdůležitější přítomnost se svými specifickými podmínkami, ale především společná minulost transformovaná do kolektivní paměti, jejíž úloha může být značně ideologická a manipulativní. Do každé, tj. individuální i kolektivní identity, se promítá také prostor se svými specifickými kvalitami (viz → identita územní). Tradičně se územní identita spojuje zejména s místem, lokalitou či (mikro)regionem, které se utvářejí, modifikují a reprodukují každodenními zkušenostmi člověka/společenství; v případě národní identity se pak pocit sounáležitosti spojuje nejen s existencí národního společenství, ale i kulturou a s teritoriem, které toto společenství obývá.“ (www.artslexikon.cz//index.php?title=Identita)

[23] „… průmyslová modernost všechny tradice nenapravitelně fragmentovala, nahradily je vědy o člověku, které každou tradici kriticky (re)konstruují, více či méně nostalgicky. V podmínkách globalizace může být základem práv jen kulturní rekonstrukce tradice, ne tradice sama.“ (Václav Bělohradský, op. cit., str. 500)

[24] „Jeden z takových modelů obsahuje následující charakteristiku ‚jádra lidské důstojnosti‘: 1. Uznání skutečnosti, že jakákoliv lidská bytost má svou hodnotu, která pramení ze samotného faktu, že je lidskou bytostí.

Jisté formy zacházení a jednání jsou v rozporu s uznáním a respektem ve vztahu k faktu lidské důstojnosti. 3.

Princip, že stát existuje pro účely lidských bytostí a ne opačně.“ (Helena Hofmannová, Karel Řepa, op. cit., str. 5)

[25] Jak zmíněno, zde nerozebíráme jinou a zřejmě podstatnější politicko-ekonomickou mocnost, o níž si již vrkají holubi seroucí na střechy všech centrálních národních bank světa: dnešní anachronické národní státy sice neoslabují svou moc směrem dovnitř, vůči vlastnímu nesvéprávnému obyvatelstvu, mohou se vzájemně lokálně kočkovat a tu a tam i tak trochu masakrovat, velcí anektovat kusy malých atd., ale jejich vnější a celostní role je marginalizována odjinud, rozkladným působením tekutého pragmatismu globalizovaného nadnárodního kapitálu a jeho implicitními mocenskými strukturami a ambicemi. Mohu-li si dovolit podobenství: Je to vskutku neradostné vědomí, že o ceně rohlíku v nějaké takové instantní Bille vposled nerozhoduje ani Státní plánovací komise neblahé paměti, ani echt liberální ministr financí, ba dokonce ani ona otravná neviditelná ruka trhu (jak nás ti vonhayekáni balamutili ještě v devadesátých letech), ale koneckonců – dle efektu motýlího křídla – verdikt ratingové agentury, navíc z kdovíjakých důvodů nekorektní. Ale to je věru jiná opereta.

[26] V. Effenberger, Republiku a varlata (1976), Torst, Praha 2015, str. 16.